Uvnitř Hory

Napsala: Petra Žallmannová /

Mám ráda knihy, které když otevřu, tak mě nějaká neviditelná síla nasaje dovnitř a nepustí mě ven, dokud nedospěju k poslední stránce. Kniha mě přežvykuje a obaluje příběhem, ohromuje mě tím, co vidím a udivuje tím, co cítím.

A právě to se mi stalo s oceňovaným picture bookem Hora španělských autorů Carmen Chica a Manuela Marsola, která vyšla v českém překladu před pár týdny v nakladatelství Baobab. Manuel Marsol byl letos také hostem literárního festivalu Tabook (Tábor) a výstava jeho výtvarných děl byla jednou z nejnavštěvovanějších atrakcí. Pozoruhodný umělec.

Formát knihy je nezvyklý, podlouhlý. Kniha je příjemná do ruky pro společné čtení, kdy vám po každém boku sedí jeden nadšený trpaslík, ale zároveň příjemně velká, pokud čtete větší skupině a potřebujete, aby všichni dobře viděli na obrázky. Na omak drsná obálka a pevné, až kožovité stránky – to bylo první, co mě zaujalo. A taky ta barva přebalu! Od temně inkoustové barvy bouřkového nebe až po tyrkysovou modř úsvitu. Krása! A jakmile začnete knihou listovat, barvy vás pohltí zcela, jsou syté, neobvyklých odstínů, tak trochu Henri Rousseau, tak trochu Henri Matisse. Celostránkové ilustrace jsou nosnou kostrou celého příběhu. Textu je tu pomálu, jen tu a tam věta či slovo, které má za úkol ujistit čtenáře, že vnímá příběh v obrazech správně.

A o čem Hora je? Je o jednom řidiči v kulichu, který denně jezdí dodávkou. Horskou silnicí, z jedné strany hory na druhou. Každý den. Rutina. Až jednou neplánovaně zastaví u krajnice. To víte, někdy prostě musí člověk přidřepnout v podrostu hned, počkat nemůže. A tak i tenhle vousatý řidič zaběhne kousek do lesa. Ale když s úlevou vstane a natáhne si kalhoty, zjistí, že si přesně nepamatuje, kudy přišel. Rozhlíží se, ale není tam nikdo, koho by se zeptal. Sledují ho jen dvě červená očka. Bloudí. A jak tak bloudí, začne se jeho řidičské já rozpíjet a vpíjet do jiného já, do já, které patří hoře. Mění se kouzelnými duhovými deformacemi, jako kdyby se náhle stal vlastním měňavým odrazem v duhové bublině vyfouknuté z kouzelného bublifuku. Zvětšuje se a zase zmenšuje, prostupuje stromy a jezírky jako kouzelnými červími dírami, rodí se do nové podoby, stává se obyvatelem hory. A jakoby s tou právě nabytou identitou otevřel průzor do světa, který patří jen hoře. Do světa kouzelných bytostí. A on se stává jednou z nich, dovádí s nimi v bezstarostném a bezčasém reji, souzní s jejich každodenní magickou realitou, přijímá své nové, svobodné já bezvýhradně a nadšeně. A pak, nečekaně a bez varování proklouzne zpátky a stojí před svou dodávkou. Kouká trochu zmateně, protože už je zase tím vousáčem v kulichu. Nastoupí do otevřených dveří vozu a pokračuje v cestě. Všechno je jako dřív. Nebo možná není… A hora ho tiše sleduje těma svýma červenýma očima. 

Knihu pomalu odložím na kolena. A pak ji zvedám znovu, otvírám ji a znovu listuji od začátku až do konce. Závidím tomu pánovi v kulichu, ale najednou si uvědomuji, že tohle hory dělají. Nejen ta jedna kouzelná z Marsolovy knihy. Výlet do hor, pokud zrovna nestoupáme v lidské řece na vrchol Sněžky, je vždycky tak trochu kouzelný. Hory jsou jiný svět, tam se hraje podle jejich pravidel. Hory v nás dokážou probudit někoho zvláštního, někoho, koho celý život známe, ale trochu na něj občas v tom shonu zapomínáme. Někoho, kdo nasává vůně kolem sebe a naslouchá se zájmem těm zvukům, co doma nemá, táhlé fuíííí větru, jenž se mu opírá do tváře a nutí ho přivřít oči, a bzt bzzzt malého světa v trávě. Někoho, koho v sobě vždycky znovu rádi nacházíme. Někoho, kdo patří hoře.

Manuel Marsol a Carmen Chica: Hora
Překlad ze španělštiny: Anežka Charvátová
Baobab, Praha 2019, 54 s.
Koupit knihu