Medveď, ktorý tam nebol

Napsala: Eleonóra Hamar /

Na začátku to tak sice nevypadá, ale ukáže se, že je medvěd. A sám je z toho lehce zmatený. Může se spolehnout, že on je on, medvěd, a ne někdo jiný? Že je sám se sebou totožný? Medvěd v kožichu najde kapsu, v kapse cedulku, na cedulce otázku: „Jsi ty já?“ Doufejme, že ano. Medvěd je rozený optimista, takže taky doufá. Ale aby nabyl jistoty, vydá se na cestu.

A my se můžeme na cestu vydat spolu s ním v knize Medveď, ktorý tam nebol. Našeho medvěda sympaťáka slovy vytvořil Oren Lavie, obrazy ho přivolal k životu Wolf Erlbruch. Nelze si ho nezamilovat hned na první pohled: je to hodný, milý, naivní medvěd, který se tváří neobvykle expresivně, jeho velký červený úsměv je nakažlivý a stromy lesa, kolem nichž chodí, mu mimořádně sluší. A ze všeho nejvíc jsou to možná právě myšlenkové pochody medvěda, které si čtenář okamžitě oblíbí. Zkuste nemilovat tvora, který třebas řekne: „Nádherné je výnimočné číslo pre kvety“ nebo „Kvietky sú viac Nádherné, ako je ich 38.“ Mám takové tušení, že medvěd, který uvažuje tak jako medvěd, který tam nejdřív nebyl a potom nejspíš přece jen ano, by si dobře rozuměl s Medvídkem Pú a Medvídkem Paddingtonem.

Za bezprostřední úrovní non-sense humoru lze v příběhu najít hlubší, filosofickou úroveň, která se může, ale nemusí odkrýt. Knihu můžeme číst jako vyprávění o úsměvných setkáních hlavního hrdiny: v neobyčejném lese, který má osm světových stran (východ, západ, sever, jih, dobro, zlo, oběd a snídaně!) se potká s neobyčejnými zvířaty. Všechna tato setkání mu pomohou ujistit se, že je milým, šťastným a pohledným medvědem. Jeho identitu potvrdí nakonec i zrcadlo, do nějž se podívá, když na konci příběhu dorazí do svého lesního domečku. Najít sám sebe je koneckonců něco jako dorazit domů.

Knihu ale můžeme číst také jako narativní cestu, která nás zve k zamyšlení. Například o tom, že poznání nemusí být nutně kvantifikované, aby bylo smysluplné, že neustálé nutkání hnát se (ve výsledcích, v kariéře) vpřed má i druhou stránku, nebo že hledání a nalézání vlastní identity není nikdy samozřejmostí, ale výsledkem kladení mnoha dotazů. Samotný text je kreativně ambivalentní. Na jedné straně mluví o věcech, kterým dítě intuitivně porozumí, pokud je ještě „nezkažené” naučenými vzorci a šablonami „správného myšlení“. Na straně druhé mluví text o věcech, kterým porozumí dospělý čtenář díky svému potenciálně širšímu rozhledu v kontextuálních významech a kulturně zakotvených asociacích. Chci tím říct, že neporozumění zde není výsadou dětského čtenáře, ale je nabízeno i dospělému čtenáři, který se ještě dovede smát.

Německý originál knihy v českém překladu zatím nevyšel, ale ať vás slovenština, do níž kniha přeložená byla, neodradí. Díky povedenému překladu zní vyprávění libozvučným jazykem a má tak potenciál zaujmout i děti, které si na slovenštinu zatím ještě nezvykly. A v době, když je budování mostů (kdysi existujících i zbrusu nových) tak důležité, proč jim tuto možnost nenabídnout právě pomocí této fenomenální obrázkové knihy?

Jen jedné věci nerozumím. Proč se medvěd cítí být na začátku příběhu sám jako prst, když prsty si většinou užívají společnosti čtyř dalších prstů? Že bych si měla nechat narůst kožich, abych tomu porozuměla?

Oren Lavie: Medveď, ktorý tam nebol
Překlad z angličtiny do slovenštiny: Ján Gavura
Ilustrace: Wolf Erlbruch
Slniečkovo, Prešov 2016, 42 s.
Koupit knihu