Loutkář z Krakova

Napsala: Eleonóra Hamar /

Pokaždé, když se na scéně dětské literatury objeví další kniha o holocaustu, mám pocit, že téměř všichni spisovatelé, kteří objeví biografické dokumentární detaily, něčí konkrétní příběh či jeho střípky, nebo navštíví muzea na místech někdejších vyhlazovacích táborů, musejí nakonec napsat vlastní vyprávění o jednom z nejkrutějších období lidských dějin. Nepochybně to souvisí i s tím, že už dávno nežijeme v době, kdy kvůli šoku a získaným traumatům zůstávalo jakékoliv sdělení a sdílení nemožné. Kultura vzpomínání aktivně ovlivňuje naši současnost a s ní také myšlenka, že právě připomínání a opětovné vyprávění toho, co se stalo, má klíčovou roli v budování společnosti, jež se bude moct postavit podobným krutostem.

Toto stanovisko sdílí i autorka knihy Loutkář z Krakova, R. M. Romerová. Její próza není jen smutnou zprávou o druhé světové válce a holocaustu, ale také, jak autorka prozrazuje v doslovu, varováním a připomenutím. K tomu, aby odvyprávěla svou vlastní verzi jedné kapitoly holocaustu, čili toho, co se událo v polském Krakově, si však zvolila jít neobvyklou a odvážnou cestou: pokusila se o skloubení pohádkové fantasy s historickým realismem. Mohli byste namítnout, že neobvyklá a odvážná je potom přece celá řada literárních děl o holocaustu, jelikož se kvůli hledání adekvátní vyjadřovací formy často pohybují na pomezí žánrů. Ano, je tomu tak. Každopádně v případě románového spojení fantasy s historickým realismem je situace o to složitější, že je třeba najít společnou řeč mezi snahou podat citlivý a historicky věrný popis a pozváním k překročení žité reality do reality jiné, do paralelního světa představ a pohádkových bytostí. Otázka, která nutně vyvstane je: jakou roli může hrát imaginace v takových vyprávěních o historické minulosti, která bychom s klidným srdcem a střízlivou hlavou mohli uznat za věrohodná. Může být imaginace a pohádka, potažmo jakákoliv řeč o nemožném a nepravděpodobném, formou vyjádření, jež mladým čtenářům pravdivě zprostředkuje historicky podložené svědectví?

Zdá se, že ano. Romerová ve svém románu vypráví o dvou světech. O světě pohádkovém, v němž krásný a něžný život království panenek končí, když zemi brutálně přepadnou krysy. A o světě lidí, v němž moc přebírají nacisté a snaží se nejen o opanování Polska, ale také o vyhubení Židů a zničení veškeré židovské přítomnosti ve světě. Prostředníkem mezi těmito světy je vítr, živel, který může být jemný i silný, vnímatelný i neviditelný, pohádkový a fyzicky reálný zároveň. Díky němu se dostane panenka Karolína do hračkářství loutkáře Brzezicka, který v Karolíně nezíská jen dobrou a věrnou přítelkyní, ale objeví díky ní i svoje kouzelné schopnosti. Ty se stanou klíčovými, když se loutkář rozhodne pomoct svým nejlepším přátelům, židovskému houslistovi Josefovi a jeho dceři Reně, a vymyslí plán na záchranu skupiny dětí ze židovského ghetta. Inspirací pro tuto záchrannou akci je přesvědčení, v knize jasně artikulované: „I když můžeš pomoct jen jednomu člověku, stojí to za to…“

Brzezickovo záchranné kouzlo je přitom momentem, který bude nejspíš zdrojem pochybností i iniciátorem debat o tom, jestli román nevytváří falešný obraz o možnostech úniku z nacistického teroru, respektive jestli je spojení přeměňovacích čar a svědectví o založení a následném vyprázdnění židovského ghetta dostatečně uctivé vůči obětem holocaustu. Osobně si myslím, že román neodvádí pozornost od proběhlých skutečností, kouzlo loutkáře nepůsobí jako ledabylá bagatelizace, spíše jako metaforický obraz pro všechny záchranné akce, které se odehrály v podmínkách přísného střežení, krutých trestů a všezahrnujících omezení a zákazů. Také charakter kouzelníka je příběhem vystavěn tak, že může připomenout často bezejmenné pomocníky, kteří riskovali vlastní životy, aby pomohli: „Kouzelníci obvykle nebývají hlavními hrdiny příběhu. Jsou to přírodní síly a vytrácejí se z dějin jako rosa v ranním světle.“

Román není psaný brilantním literárním jazykem, formálně vzato neokouzlí ani přes mnohá, místy redundantní, poetická přirovnání. Oslovuje ale svým obsahem. Jeho síla spočívá možná právě v tom, že dovede v čtenáři probudit empatii a silné emoce tváří tvář tomu, čeho je člověk schopen. Doporučuji tuto knihu nabídnout dětem od dvanácti let, a to v rámci čtenářského tandemu s dospělým nejen kvůli možným emočním reakcím strachu a úzkosti. Dospělého je zde třeba i pro citlivou, přesto jednoznačnou odpověď na otázku: „Že to všechno nebylo skutečné?“ Pokud se tato dětským čtenářem formulovaná otázka objeví, ať nevyzní do prázdna, ať nalezne svou jednoznačnou odpověď.

R. M. Romerová: Loutář z Krakova
Překlad z angličtiny: Dominika a Klára Křesťanovy
Ilustrace: Lisa Perrinová, Tomislav Tomić
Argo, Praha 2019, 288 s.
Koupit knihu