Bookstories: Knihkupectví Dlouhá punčocha aneb jak to všechno začalo. Část 2

Napsala: Marcela Zachovalová /

Kapitola 1. Ženy na pokraji nervového zhroucení

„Hele a nepřeháníte to trochu?“ zaznívalo s přibývajícím podzimem čím dál častěji v našich rodinách. Dosud jsme se vezly na vlně endorfinů z toho, že si plníme náš sen a kromě letního slunce nás hřály i vaše vřelé reakce. Naši manželé s dětmi nás doprovázeli a pomáhali nebo se starali o domácí zázemí a my tak mohly Punčoše věnovat všechen volný čas. Šlo to, byly prázdniny. V září to ale přestala být legrace.

Starší děti nastoupily do prvních tříd, Zuzka se po mateřské musela vrátit do práce a dnes jen nerada vzpomíná, jak jí následující sedmiměsíční souběh v roli zaměstnance a živnostníka způsobil takový spánkový deficit, že se z něj vzpamatovávala ještě dlouhé měsíce po jeho skončení. Já jsem naopak zjistila, jak bolestné je pro naplňování jednoho snu opustit jiný a po srpnovém natáčení CD jsem se rozhodla opustit skvělý divadelní projekt Angatar z produkce TVorba Evy Kratochvílové. Naštěstí se nepotopil a pluje dál i beze mne, až ho někdy potkáte, nenechte si ho ujít!

Intenzivně jsme se věnovaly přípravě e-shopu a do toho se dál snažily s kočovným knihkupectvím vyjíždět tak často, jak jen bylo v našich silách. Jenže těch valem ubývalo. Navíc ne vždy se dařilo – jako třeba jednoho sychravého sobotního rána, kdy jsme ještě za šera zaskládaly auto knihami, aby se potom prostě nerozjelo a my zas všechno vracely zpátky. Promrzlé, naštvané, jak jsme promrhaly drahocenný čas a smutné, že jsme zklamaly naše příznivce v Novém Městě na Moravě, kam jsme měly namířeno. „Nepřeháníte to trochu?“ ptal se nás svět svou tajuplnou řečí, která se zdá být pouhou sérií nešťastných náhod a malých i větších pohrom, dokud se člověk nezastaví, nezaposlouchá se a hlavně neporozumí.

Ale přece to teď nevzdáme! Vidina našeho vysněného knihkupectví se stávala tak trochu posedlostí. Nedokázala jsem jít po ulici, aniž bych nezkoumala každou prázdnou výlohu. Taky začalo být znát, jak dlouho už doma chybíme. Protože i když jsme tam zrovna byly, naše myšlenky utíkaly úplně jiným směrem. Atmosféra houstla, nervy pracovaly, zdraví se poroučelo.

V takových chvílích byla nesmírně cenná každá pozitivní odezva, každá prodaná kniha, každý spokojený zákazník, který se za námi vrátil. Pomocnou ruku nám v tu dobu podalo Divadlo Polárka, v jehož vestibulu jsme mohly o víkendech prodávat. A vzpruha přicházela i odjinud – pokaždé, když jsme se podívaly na grafické návrhy, které pro nás od začátku vytváří Eva a Kuba ze Studia Upupaepop, měly jsme takovou radost a s novou chutí se pustily do další práce. A odbornost a trpělivost, s jakou s námi náš dvorní programátor Ondra Koupil probíral i ty nejbizarnější představy o fungování našeho nového e-shopu, byla prostě nedocenitelná.

• 

• 

Poslední týdny před spuštěním e-shopu jsme prožívaly tentokrát spíš jako nekonečný „bad trip“. Naštěstí byl člověk tak unavený, že už ani nezvládal pochybovat, jestli to celé má vůbec smysl. 14. listopadu 2017 v 0:25 jste na www.dlouhapuncocha.cz mohli poprvé vložit do košíku něco z naší nabídky, i když jste byli třeba na druhém konci republiky. Anebo světa. Datum jsme nevybraly náhodou – byl to náš malý dárek k 110. narozeninám Astrid Lindgrenové, jejíž postava Pipi je pro nás odjakživa vzorem.

Kapitola 2. Konečně doma

Bylo by zajímavé spočítat kilometry, které jsem nachodila po Brně při hledání místa pro náš obchod. Marně, nic nebylo to pravé anebo jsme pokaždé přišly pozdě. A pak jednou, na rohu Jiráskovy ulice, který jsem míjela každý den po cestě domů, tam byl. Volný prostor k pronájmu, malý tak akorát, drahý tak akorát a navíc naproti cukrárně! Přesně, jak nám v milém dopise věštila malá Hanička.

Ještě jsme se neotřepaly ze stresujícího rozjezdu e-shopu, ale takovou příležitost si přece nemůžeme nechat utéct. Hned po Vánocích jsme se s velkým elánem pustily do příprav. Naši muži nás ani tentokrát nenechali „ve štychu“ a pomáhali, jak se dalo. Dílem z lásky, dílem ze zoufalství, jak dlouho ještě doma budou muset zakopávat o krabice a stohy knih.

Vymyslet, jak maličký prostor přehledně a útulně zařídit, nebylo obtížné. To mě na práci architekta ostatně vždycky bavilo nejvíc. Ovšem najít někoho, kdo vám pomůže doladit detaily tak, aby vše opravdu fungovalo a pak to navíc precizně vyrobí, dá práci. Takové kontakty se v oboru vyvažují zlatem. Punčocha měla ale k dispozici opravdový rodinný „dream team“. Pod rukama mistra truhlářského Josefa, Zuzčina tatínka a Míly, jejího muže se bývalý kancelářský prostor rychle měnil k nepoznání. Záda nám jistil také Martin, můj manžel, který se ukázal být nejen schopným právníkem, ale podle potřeby i malířem a stěhovákem.

Datum otevření se rychle blížilo. Hanka z Papírek & Večírek se zhostila výzdoby výlohy, která se nám dodnes neokoukala, kamarád Lukáš se postaral o fóliové polepy. Petr z kavárny Naše věci se zasloužil o to, aby se Punčocha rozvoněla nejen knihami, ale i dobrou kávou. Trpělivě asistoval našim prvním pokusům o cappuccino na našem vintage kávovaru a dál pro nás míchá a praží speciální směs, kterou… prostě přijďte někdy ochutnat.

5. března 2018 jsme pro vás konečně otevřely Dlouhou punčochu v takové podobě, v jaké jsme si ji vysnily. Vzpomínáte? Fotky Toma a Lenky z Foto Daňkovi, jejichž objektivy nás věrně provází od samého začátku, vás do tohoto nezapomenutelného dne snadno přenesou. Přišlo tolik lidí, že se všichni ani nevešli dovnitř, viděli jste kamishibai divadélko Pangurovy příběhy, knihy jsme nejen prodávaly, ale i četly, vařily jednu kávu za druhou, dokonce jsme zvládly i naši první televizní reportáž. Celodenní nadšení k večeru vystřídala totální vyčerpanost, stěží jsem se dovlekla domů a zhroutila se do postele. Ale stálo to za to!

Dovolte mi, abych své vyprávění tímto „happy endem“ uzavřela. Je to slastný pocit sednout si u nás v Punčoše na lavici pod okno, zavřít na chvíli oči a vnímat, že se to opravdu děje. Nicméně je vám určitě jasné, že žádné „a prodávaly knihy šťastně až do smrti“ se nekoná. Otevření obchodu přineslo nejen spoustu radosti a krásných okamžiků, ale i výzvy, které nám připomínají, že se máme stále co učit, nebo momenty, kdy se Punčocha musí o svou existenci znovu poprat. Jako například teď.

Když se ale ohlédnu zpátky a vidím, co všechno jsme už překonaly, budoucnost se opět zabarví do přívětivějších odstínů. Děkuji, že jste dočetli až sem a ohlédli se spolu se mnou. Až si u nás příště vyberete nějakou knihu, může vás těšit pocit, že se tím i vy stáváte součástí našeho příběhu. Věřím, že budeme společně dál psát jeho pokračování!